Zábavná a návyková puzzle hra o spojování domků a cílových destinací silnicemi. Ze začátku nejoddechovější věc, co znám, těsně před game over naopak ta nejvíce stresující. Hlavně moc nemíchat více barev na stejných silnicích a nepřehánět to s průsečnými nebo složitějšími křižovatkami.

Cyberpunk a třetí Zaklínač jsou svým způsobem hodně podobné hry. Slušná hlavní dějová linka a možná ještě lepší vedlejší, dobře napsané postavy a k tomu skvělé audiovizuální zpracování je spojeno s velmi průměrným gameplayem.
V jádru je Cyberpunk obyčejný looter shooter se značně upozaděnými RPG prvky. Všude se vyskytuje přehršel všech možných zbraní a jiných předmětů při jejichž sbírání jsem byl komicky limitován přetížením postavy (granáty mimochodem něco váží a rychle se to sčítá). Nakonec mi došlo, že má smysl se zastavovat jen pro epické a legendární předměty. Souboje se zpočátku zdály dost jednotvárné, ale postupným kombinováním různých cyberware se dají dělat zajímavé věci (zpomalit čas, použít berserk mód…). Trochu zklamáním je pouze jedna finišující animace u jednotlivých zbraní na blízko. Stealth je ovšem téměř nepoužitelný a je vidět, že nad ním moc času nestrávili. Ne že bych očekával něco jako Deus Ex, ale stejně jsem byl zklamán. O zbytečné výrobě/upgradu předmětů je pak škoda mluvit.
Jako nedomyšlené mi přijde nemožnost resetovat body atributů, které jsou svázané s resetovatelnými body perků. V důsledku to znamená, že jsem nemohl příliš experimentovat s různými přístupy, jak hru hrát. Zaměřil jsem se totiž na osobní a sečné zbraně a už nezbylo mnoho bodů do hackování a podobně. Tohle by nevadilo u krátkých her s nějakou mírou znovuhratelnosti, ale u Cyberpunku se dá utopit sto hodin a nevím, kdo by to chtěl hrát znovu.
Na první pohled naprosto úžasně zpracované Night City trpí omezenou mírou interakce a pocitem, že se jedná jen o kašírované kulisy.
Umělá inteligence civilistů, policie a dopravy neexistuje. Civilisté prakticky na nic nereagují, dokud se nezačnou zabíjet, a i tehdy se jen dokážou rozběhnout nebo si dřepnout. Občas dřepí i o několik bloků dál po několik dalších dní. Nějaká přítomnost jejich denní rutiny byla lež.
Policie se teleportuje ke hráči ihned po zabití nějakého civilisty, ale stačí odběhnout sto metrů dál a zase zmizí. Je to směšné, trapné a vůbec neodpovídá tomu, co se hra snaží hráči ukázat (policie je údajně podfinancovaná, neefektivní, zkorumpovaná a už vůbec se nenamáhá řešit kdejakou vraždu). Elegantně to mohli vyřešit tak, že jen tehdy, pokud by hráč začal vraždit nevinné po desítkách, přiletěl by Psycho Squad a rychle ho vyřídil.
Veškerá doprava jede po kolejnicích. Auta se jakž takž zvládnou po nárazu vrátit na původní trasu, ale objet překážku už ne. Tohle, aspoň myslím, zvládali řidiči už ve Vice City. Občas se dva protijedoucí proudy aut odbočujících vlevo zablokují na menších křižovatkách a už nikdy se nerozjedou. Auta ignorují, že se před ně dostane hráč a nemilosrdně jej srazí. Stačí ovšem jeden výstřel do auta a okamžitě se zastaví na místě. Mimoto světelná signalizace se automaticky přepíná na zelenou, když hráč přijíždí ke křižovatce, což je další věc kazící jakoukoliv imerzi.
V Night City není možné, kromě zabíjení, skoro nic dělat. Nejsou zde žádné minihry. Ani závody aut, když nepočítám pár tragických ve vedlejších úkolech, v nichž se soupeři přemisťují za hráče, protože jinak skoro nejsou schopni jezdit. Po skvělém Gwentu, který byl zábava a podněcoval k prozkoumávání světa, je to zklamání. Asi dvacet tarotových graffiti, co jsem měl po městě najít, je ubohý výsměch.
Slibovaná reputace neexistuje. Gangy se nechovají jinak, ať už je nemilosrdně vybíjím nebo jsem k nim hodnější. Street cred jen rozšiřuje sortiment u obchodníků. Určitě to šlo sloučit s levelem namísto dvou typů zkušeností.
Volba nomád/street kid/korpo nemá kromě první mise vůbec žádný vliv. Hráč nemá vliv na okolní svět. Obecně rozhodování, co udělám/řeknu, nemá vliv na konec hry až do point of no return (pokud tedy mise vyloženě nesabotujete a splníte všechny větší vedlejší). Konec hry pak po menší či větší emoční investici do hlavního hrdiny působí jako facka. Všechny dávají celkem smysl, ale jen jeden dává určitou, malou satisfakci, že všechno, co jsem dělal, mělo nějaký smysl.
Spousta slibovaných věcí ve hře není. Na Redditu jsou celé seznamy věcí, co chybí nebo jsou špatně. Co je pro mě podstatné je, že na některé chybějící věci se odkazuje dialogy nebo popisky a to, že chybí, je znát. Zdaleka nejvíc mě naštvalo sestříhání začátků V a Jackieho ve městě na pouhý filmeček. Lidé z CDPR v tom horším případě nepokrytě lhali, v tom lepším jsou bandou kreativních snílků s PR utrženým ze řetězu.
V nynějším stavu nedoporučuji. Ne proto, že by to byla špatná hra. Spousta věcí mě sice zklamala, ale to, co jsem očekával nejvíc, tedy zajímavý příběh a postavy, se CDPR podařilo dodat. Je ale jasné, že až opraví chyby, bude zážitek rozhodně lepší.

Remake vyniká zejména tím, jak skvěle vypadá. Úžasným Lost Heaven je radost se projíždět a povedené animace obličejů dodávají postavám nenucenou uvěřitelnost. Zároveň mi příběh připadá konzistentnější a lépe odvyprávěný.
Nemůžu se však ubránit dojmu, že je remake až moc osekaný. Některé méně důležité vedlejší postavy jsou koneckonců úplně vyřazené. Ježdění po městě je po dokončení jednotlivých misí dost často přeskočeno cutscénou. Stejně tak chybí vedlejší mise. Těžko říct, zda je to na závadu. Remake totiž bez nějakých hluhých míst odsýpá jako dobrý film.
Celkově skvělý zážitek kazí několik věcí. I na klasickou obtížnost je hra jednoduchá. Nábojů a lékárniček je přehršel a chyběla mi nějaká výzva. Pocit ze střelby je po výborné trojce kupodivu značně neuspokojivý, což je ještě znásobeno tím, že nepřátelé dokáží ustát dost zásahů (ovšem ne do hlavy). Policie je jednoduše hloupá a lze prakticky ignorovat. Remake až příliš tlačí na přestřelky a třeba u takového Výletu do přírody mi rozum zůstával stát. A v neposlední řadě soundtrack dost často nepasoval ke cutscénám. Jsou to však samozřejmě spíše drobnosti, které ostatním vadit nemusí.

Po subjektivně nepříliš povedeném Pyre se Supergiant Games vrací ke kořenům. Zkombinovali skvělý gameplay podobný Bastionu a Transistoru s roguelite prvky a dávkováním příběhu ve stylu Pyre a povedlo se jim vytvořit něco unikátního.
Zagrea, Hádova syna, nebaví stále trčet v podsvětí a snaží se o útěk od otce na zemský povrch. Nejen útěk se ale postupně komplikuje. Příběh je vyprávěn skrze dialogy postav dostupných po každé smrti a návratu zpět do Hádova paláce a Zagreových komnat, díky čemuž se dá na smrt skoro až těšit a není tak nepříjemná jako v jiných roguelite hrách. Několik typů permanentních upgradů (Zagrea, zbraní, keepsakes a levelů) v kombinaci s Heat výzvami umožňuje nastavit obtížnost tak, aby vyhovovala skoro všem. Každý průchod je pak poměrně odlišný podle zvolené zbraně a získaných požehnání olympských bohů, které jsou zároveň spojeny se zdánlivě neomezeným množstvím zajímavých dialogů.
Detailní ručně malované prostředí, někdy skoro až Mignolovské, je zdaleka nejlepší v porovnání s jejich předchozími hrami a tradičně výborný Korbův soundtrack s povedeným voice actingem doplňují jednu z nejzábavnějších roguelite gameplay smyček posledních let.

Supraland je pro mě velkým překvapením a jednou z nejlepších puzzle her, co jsem kdy hrál. Na první pohled klasická Metroidvania vyniká dobře navrženými úrovněmi, zábavnými a originálními hádankami a vtipným zasazením do dětského pískoviště, na které dohlíží malý kluk.
Postupem hrou se odemykají nové zbraně a schopnosti a v kombinaci s měnícím se prostředím a možnostmi řešení hádanek nedochází ke sklouznutí do nudné jednotvárnosti. Pro zpestření jsou přidáni respawnující se nepřátelé (nechápu proč zrovna kostlivci, když to tematicky mohl být hmyz), takže i když se úrovní prochází vícekrát, je stále co dělat (a získávat peníze na upgrady). Hráč je podporován v prozkoumávání světa množstvím skrytých truhel, pro jejichž získání je vždy třeba něco udělat.
I když jsem měl často pocit, že se dostávám mimo zamýšlené hranice jednotlivých úrovní, našel jsem schovaná překvapení. S tím je spojeno dost možná jediné negativum, a totiž že některé truhly jsou až ďábelsky ukryté, což vedlo ke značné frustraci, když jsem po dohrání hlavního příběhu chtěl najít všechny.

V rámci žánru je Kingdom Come značně unikátní. Velmi dobře napsaný příběh, byť lehce klišoidní, se netočí kolem nějaké záchrany světa, ale je vystavěn kolem náhle osiřelého kovářského učně, který se jako naprostý lempl (alespoň tedy ze začátku) snaží protlouct drsným středověkým světem. Ten je něco, čím hra opravdu vyniká. Je vidět obrovská snaha vytvořit detailní autentické prostředí Čech na počátku 15. století. Ať už jde o architekturu, oblečení nebo dialogy postav.
Na první pohled různorodé úkoly je možné řešit vždy několika způsoby, ale velká část z nich bohužel nakonec spočívá v 'dojeď, vyřeš a přines'. Z mého pohledu zážitek sráží těžkopádný a nezábavný soubojový systém. Chápu však, proč ho tak autoři zpracovali. Obyčejný člověk se bezpochyby v boji potřeboval velmi dlouho trénovat, než byl schopen mečem nejen mávat, ale i někoho porazit. Jenže pokud si chce hráč vyzkoušet více typů zbraní, musí strávit spoustu času nudným grindem. Co hodně zamrzelo je šílený systém ukládaní (používání ukládacích lektvarů, což lze stejně obejít uložením & ukončením) a hromada bugů a glitchů. Každopádně však doporučuji zahrát a nenechat se odradit pomalým začátkem.